Talentovaný Cioffo o švýcarském hokejbale: Hrajeme ho z lásky

V jaké kondici je aktuálně švýcarský hokejbal?
V posledních letech jsme rozhodně udělali spoustu kroků kupředu. Naším cílem bylo a stále je se co nejvíce přiblížit těm nejsilnějším hokejbalovým národům. Jak je vidět asi i tady v Liberci, pořád máme nálepku outsidera. Ale třeba naše kategorie U23 si tu potvrdila, že když budeme hrát jako tým, můžeme dokázat velké věci. Věřím, že švýcarský hokejbal je na dobré cestě.

Takže se dá hovořit o neustálém vývoji švýcarského hokejbalu?
Alespoň tak to vidím. Máme velmi dobrý mládežnický systém. Když se to skloubí s faktem, že mladí kluci i holky mají o hokejbal zájem a hrají ho rádi, mohou být šance Švýcarska na vrcholných mezinárodních akcích za pět nebo šest let mnohem větší než nyní.

Mládežnický systém chválil i trenér Kanady po vašem vzájemném duelu. Pověz o něm více.
Máme v něm celou řadu kvalitních trenérů, za sebe mohu zmínit třeba našeho kouče Tibora Kapánka. On je ze Slovenska a přináší k nám úplně jinou mentalitu. To je pro nás Švýcary dobře, protože na sebe ne vždy býváme tvrdí a jsme naopak hodně bezstarostní. Trenéři jako on přináší do našeho systému různé prvky, které tu dříve nebyly. Zároveň je ve Švýcarsku tendence vštěpovat klubům po celé zemi různé vychytávky do tréninkového procesu. Tím pádem každý mládežnický celek hraje nějaký systém. Není tým, který by nějaký nehrál. Z toho pak profitují i reprezentační výběry.

Jak vypadají švýcarské hokejbalové soutěže?
Soutěží se u nás v kategoriích U9, U12, U15 a U18, potom máme samozřejmě 1. a 2. ligu a nad nimi ještě Národní ligy A a B. Obecně si myslím, že se ty soutěže stále lepší. Pokud vím, tak od roku 2015 výrazně vzrostla hráčská základna. Nabrali jsme spoustu dětí, zejména v oblasti kantonu Zugu. Navíc za rok se u nás hraje mistrovství světa dospělých, což může k hokejbalu taky přilákat spoustu nových dětí. Ale abych se vrátil k těm soutěžím, u těch dospělých to vychází přibližně osm týmů na jednu ligu.

Na jaké úrovni je švýcarská Národní liga A?
Rozhodně je to profesionální úroveň, ale není to tak, že bychom si hokejbalem vydělávali. Jde jednoduše o vášeň. Hrajeme z lásky k hokejbalu, je to sport, pro který máme nadšení.

Sám už jsi trochu nakousl, že do Švýcarska chodí za hokejbalem hráči či trenéři z jiných zemí, jako je třeba Česko nebo Slovensko. Pomáhá vám jejich přítomnost?
Pomáhají nám hodně. Jak už jsem řekl, je to jiná mentalita. Kromě toho mají jiný styl, většinou i více odvahy větší vůli. Ne, že my bychom tyhle vlastnosti neměli, ale občas jsme příliš pasivní. No a pak přijdou oni a ukážou nám, že ono to jde. Zahraniční hráče máme u nás moc rádi a věřím, že i oni mohou ve Švýcarsku, třeba díky vyšší kvalitě života nebo infrastruktuře, profitovat. Je to dobré pro obě strany.

V Česku i v jiných zemích to bývá tak, že se děti dostanou k hokejbalu přes lední hokej dělají oba sporty zároveň. Platí to i ve Švýcarsku?
Ve Švýcarsku je to trochu jiné. Hokejisté zůstávají většinou striktně u hokeje. Já osobně za tím vidím to, že se u nás nehraje moc na hřištích z plastu, jako je tomu tak v jiných zemích, ale většina se toho odehraje na betonu, což je pro klouby něco strašně nezdravého. A proto se hokejisté k hokejbalu příliš nehrnou. Někteří přijdou, to ano, ale je to pro ně složité. V hokejbalu se hodně běhá, což je pro ně velmi namáhavé.

Přibliž trochu problematiku hokejbalových povrchů ve Švýcarsku.
Jak jsem řekl, hraje se u nás z větší části na klasickém betonu, který si asi každý umí představit. Není to povrch, na kterém se hrají vrcholné akce jako třeba právě teď v Liberci. Problém je, že na klasickém betonu je hra mnohem pomalejší, což je jedna z věcí, která nás sráží na vrcholných akcích. Češi, Slováci nebo Kanaďané jsou schopni hrát s hlavou nahoře, protože hrají na rychlejších površích a nemusí se adaptovat na vyšší rychlost hokejbalu, jako to děláme my. Ale teď čerstvě se Národní liga usnesla, že se nově bude hrát povinně na plastových površích. Částečně by to mělo platit i pro Národní ligu B. Slibujeme si od toho, že se ve Švýcarsku bude hrát atraktivnější hokejbal, ale také to, že už se hokejisté nebudou tolik bát a přijdou za námi.

Ty osobně jsi hokej nikdy nehrál?
Ale ano, a dokonce 9 let. Hokejbal jsem si k tomu původně přibral jako doplněk, jak to asi chodí i v jiných zemích, ale postupně jsem kvůli vzdělání hokej opustil a začal se věnovat naplno hokejbalu. To mi bylo 16 nebo 17. Pomohlo mi, že jsem už v takhle mladém věku nakoukl relativně rychle do Národní ligy, kde jsem se otrkal s o 20 kilogramů těžšími dospělými.

A co florbal? Je to pro hokejbal ve Švýcarsku konkurence?
Určitě ano. Nedávno u nás proběhl florbalový boom díky mistrovství světa v Curychu. My se ale nechceme na florbal dívat jako na konkurenční sport. Například můj klub s jedním florbalovým spolupracuje, protože oni mají příliš nových přihlášek a všichni se na florbal zkrátka nevejdou. Je to tak, že i díky tomu získáváme pro hokejbal nové hráče, takže z té spolupráce určitě profitujeme.

Jak je to s podporou hokejbalu ze strany národního svazu?
Dělají pro nás hodně. Vždy, když něco potřebujeme, jsou pro nás na sekretariátu. Kontakt funguje dobře. Z mého pohledu je teď ve Švýcarsku cílem trochu více provázat svaz s kluby. Občas to bývá tak, že v jednom klubu se něco vyzkouší a v těch dalších se to pak okopíruje. Bylo by fajn v tomhle trochu víc táhnout za jeden provaz. Koneckonců patříme všichni pod jeden svaz. Ale s prací svazu jsem jinak spokojený. Jen tak dál.

Co pro švýcarský hokejbal znamená účast na šampionátu v Liberci?
Znamená to pro nás hodně. Na mezinárodních akcích se chceme vždycky ukázat. Každý rok si chceme dokázat, že jsme udělali jeden dva kroky kupředu a přiblížili se top národům.