Česko je hokejbalové Lamborghini, říká bývalý prezident ISBHF George Gortsos

Jak jste začal hrát a milovat hokejbal?
Začalo to v Torontu. Moji rodiče jsou Řekové, přestěhovali se do anglicky mluvící části Toronta a já jsem se narodil v Torontu. Rodiče chtěli, abych hrál fotbal, ale děti v sousedství hrály hokej a odtamtud jsem se naučil lásce k hokeji a hokejbalu. Jen jsme si v sousedství hráli, soutěžili. Byl jsem dobrý fotbalista a stal jsem se i dobrým hokejistou a velmi dobrým hokejbalistou, hlavně proto, že jsem uměl velmi dobře běhat. To byl dar, který jsem dostal. Zamiloval jsem si ten sport, hrál jsem ho na střední škole. Byl jsem v nejlepším týmu na střední škole, pak jsem byl v nejlepším týmu v Torontu, pak v nejlepším týmu v Ontariu. Pak jsme vyhráli mistrovství Kanady, pak jsem byl kapitán kanadského týmu, který vyhrál první titul v Bratislavě. A pak mě požádali, abych trénoval Kanadu, což jsem dělal deset let a vyhráli jsme čtyři mistrovství světa.

Vybral jste si pozici obránce. Proč?
Protože si myslím, že hrát v obraně je speciální výzva. Musíte se přizpůsobit talentovaným útočníkům, Odmala jsem měl touhu bránit. Možná je to moje osobnost. Ve fotbale jsem hrál krajního obránce, v hokejbale jsem byl obránce, je to v mojí krvi. Abyste byl dobrý obránce, musíte se srovnat s výzvou, kterou jsou talentovaní útočníci. Byl jsem taky velmi dobrý atlet ve velmi dobré kondici a naučil jsem se, že když jsem v lepší kondici než útočníci, můžu nad nimi mít převahu. Ale taky jsem je studoval a myslím si, že to ze mě udělalo dobrého trenéra.

V roce 1996 jste přijel do Bratislavy a nasbíral jste hodně bodů - jeden gól a dvanáct asistencí. Byl jste také lídrem týmu, který vyhrál zlaté medaile. Bylo to pro vás speciální a jak se vlastně poskládal první tým na mistrovství světa?
Tehdy to nebylo tak organizované jako teď. Můj tým, Fernview Rangers, sídlil v Torontu a vyhrál tři mistrovství Kanady za sebou. A ten druhý tým, který byl velmi dobrý, byl Montreal Storm. Tak CBHA vzala deset nejlepších hráčů z Fernview a deset nejlepších hráčů z Montrealu a stali jsme se národním týmem, nebylo to tak, jak to děláme dnes. Mistrovství světa v roce 1996 bylo výjimečné. Slováci měli Pavola Demitru, byli tam Němci a za ně hrál Marco Sturm, českým kapitánem byl Vladimír Kameš… Bylo tam několik velmi dobrých hráčů. Za Čechy chytal velmi dobrý brankář, který se pak stal generálním manažerem Pardubic, Dušan Salfický. Nakonec jsme hráli ve finále proti Česku, které jsme vyhráli 5:2, v semifinále jsme porazili před spoustou fanoušků Slovensko. To mě přimělo obdivovat lásku, kterou obzvlášť Slovensko a Česko mají pro hokejbal.

Jak jste se z hráče stal trenérem?
Myslel jsem si, že po tomhle turnaji ukončím kariéru, ale Kanaďané jeli na mistrovství světa v roce 1999 ve Zvolenu a dva týdny před ním vyhodili trenéra. Tak mi zavolali a řekli: “Georgi, potřebujeme, abys přijel trénovat náš tým.” Takže jsem si nevybíral hráče a musel je poznat. Řekl jsem: “Dobře, udělám to.” Nakonec jsme prohráli ve finále na nájezdy se Slovenskem. Za Slovensko dával vítězný gól Peter Babák, byl to první šampionát, který Slovensko kdy vyhrálo. Tehdy jsem si řekl: “Dobře, jestli tohle teď chci dělat, musím vybudovat celý program.” Tak jsem vedení řekl: “Budete mi muset dovolit pořádat kempy, budete muset jezdit napříč Kanadou, budete muset najít ty nejlepší hráče a přivést je, abychom zjistili, kdo bude hrát za kanadský národní tým.” V Kanadě nemáme peníze jako v Česku a na Slovensku, takže když jsme jezdili napříč Kanadou, účtovali jsme hráčům symbolické příspěvky. Ale tyhle příspěvky nám na té cestě pomohly. A spoustu trenérů, kteří teď Kanadu trénují, jsem vedl, řekl bych tak 90 % z nich. Jezdili na mé kempy a učili se.

V roce 2001 jsme v Torontu porazili Česko v prodloužení, pak v roce 2003 v Sierre, to byl podle mě můj nejlepší tým, jsme porazili Česko 6:1 ve finále. V roce 2005 jsme hráli ve finále se Slovenskem a vyhráli jsme 5:2. V roce 2007 jsme hráli ve finále s Českem a vyhráli jsme 5:0. A konečně, moje kariéra skončila v roce 2009, když jsme v Plzni prohráli ve čtvrtfinále s USA. Spousta lidí chtěla, abych zůstal, ale já jsem cítil, že bych měl dát šanci někomu jinému. Osud ale asi chtěl, že si mě přáli za prezidenta, tak jsem se jím pak nějak stal.

Zůstal byste trenérem, kdybyste v roce 2009 vyhrál, nebo ne?
Kdybychom vyhráli, asi bych zůstal. Přišli jsme o spoustu hráčů kvůli penězům, spousta našich hvězd nemohla přijet, ale myslím si, že ten tým měl šanci. Bylo by skvělé hrát ve finále proti Česku, to si myslím, že by byl ten správný výsledek. Ale USA nás zaslouženě porazily a já si myslím, že hokejbal mi vždycky předurčoval osud, kam půjdu dál, abych pomohl sportu. Zničehonic začali lidi říkat: “Georgi, měl by ses stát prezidentem.” A já jsem řekl “dobře”. A když jsem se měl stát prezidentem, můj cíl bylo udělat ze všech federací rodinu. A když vidím Čechy, Slováky, Švýcary, Američany, Kanaďany, Brity, jak spolu všichni vycházíme pro dobro hokejbalu, myslím si, že jsem k tomu vybudoval cestu a za to jsem velmi šťastný.

Prezidentem jste se stal v roce 2012, tři roky po mistrovství světa v Plzni…
Mezitím jsem pořádal kempy v Kanadě, učil jsem mladé trenéry, jak mají vše dělat. Byl jsem takový koordinátor elitních úrovní. Jak jsem říkal, spoustě trenérů tady jsem předával svoje znalosti. Vlastně to byla CBHA, která řekla: “Georgi, chtěl bys kandidovat na prezidenta?” Tak jsem kandidoval. V roce 2012 mě zvolili na české ambasádě v Paříži, hned vedle Eiffelovy věže, to je jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byl, vzpomínám si, jak jsem si říkal: “Tyjo, to je něco!” Proto jsem vždycky měl vztah k Čechům. A na té české ambasádě v Paříži jsem byl poprvé zvolen prezidentem ISBHF.

Slyšel jsem, že v té době byly v kanadském hokejbale nějaké problémy, že jste nebyli příliš jednotní. Jak jste to viděl, kde byl problém?
V Severní Americe byly síly, které vedly tenhle sport k vydělávání peněz. Můj cíl bylo ho vést k růstu bez toho, aby jediným zájmem bylo vydělávání peněz. Tam došlo k rozkolu. Ale nakonec jsme dospěli k demokratickému a jednotnému rozhodovacímu procesu, kdy nerozhodovali jeden nebo dva lidé, byla to skupina. A tomu věřím, věřím v lidi pracující pospolu. Byl jsem součástí proudu, který dostal Kanadu ze stavu, kdy ji vedli jeden nebo dva lidé, do situace, kdy ji řídilo konsorcium lidí se stejným smýšlením. A myslím si, že CBHA je teď v lepší pozici. Pořád bude docházet k neshodám, jako v životě. Vždycky tu budou peníze a vždycky tu bude rovnost a férovost a vždycky to bude boj. Pokud v takovém případě budou cíl peníze, začne docházet k nekalostem, když nebude žádný dohled. Musíte mít dohled a musíte mít otevřenost, protože nakonec jde o hráče.

Byl jste prezidentem deset let, což je velmi dlouhá doba. Ve spoustě sportů, když se tohle stane, se prezident často začne cítit jako neomezený monarcha, jako ve fotbale. Jak jste zvládal bojovat s tímhle pocitem?
Pro mě to nikdy nebyl boj, protože jsem poměrně upřímný člověk. V CBHA jsem bojoval za to, co jsem bojoval, a kdybych, když přišel v ISBHF můj čas, si kvůli tomuhle pocitu řekl, že chci zůstat, tak bych dělal přesně to, proti čemu jsem bojoval. Pro mě hokejbal funguje tak, že mě vždycky vede někam, snažím se tomu sportu co nejvíc pomáhat. V Pardubicích jsem potkal několik tvrdě pracujících kluků, jeden z nich byl váš člověk z mediálního týmu Jakub Borovský, a druhý z nich byl pak David Tor. A řekl jsem si: “Je tu velmi dobrý mladý člověk, který je velmi upřímný a dělá věci systematicky.” Měl jsem to štěstí, že jsem mohl získat Davida a vzít ho k nám. Když vidíte dobrého hráče, vezmete ho do týmu. A já jsem viděl velmi dobrého hráče, David byl pro mě velmi důležitý.

Pak se z vedení stala rodina, byl zvolen Elio… Proti Eliovi jsem hrál. Nesnášel mě a já nesnášel jeho, ale Elio vede jednu z největších mládežnických lig na světě, ten chlap miluje hokejbal. Takže moje myšlenky, když jsem odcházel, byly, že nechávám ten tým na dobré cestě, stejně jako jsem si to myslel, když jsem odcházel od Kanady. Myslím si, že ISBHF směřuje velmi dobrým směrem a myslím si to proto, že tam jsou dobří lidé, se kterými jsem pracoval. Takže abych odpověděl na vaši otázku, nikdy jsem se necítil jako král, Cítil jsem se jen jako někdo, kdo tam byl proto, aby reprezentoval náš sport. Nemyslím si, že jsem víc než ten sport, nechlubím se tím, co jsem udělal. Udělal jsem to, je to hotové, lidé, kteří mě znají, ví, že jsem byl výborný hráč a dobrý trenér a že jsem udělal svoji práci jako prezident. To je teď za mnou, uvidíme, co dokážu udělat teď. Už mi táhne na sedmdesát.

Je něco, na co jste jako prezident dokázal a jste na to hrdý? A je tu něco, co byste udělal jinak?
Jsem hrdý na to, že jsme pracovali velmi dobře jako výkonná skupina, bylo to velmi kolegiální, velmi rodinné. Když jsme se neshodli, nepřelilo se to do osobní roviny a to bylo velmi dobře. Jak jste říkal, v CBHA byly rozvraty, a když jsem byl v roce 2012 zvolený, byly rozvraty i v ISBHF a mým úkolem bylo je urovnat. Když jsem byl zvolený, řekl jsem si, že chci udělat tři věci. Udělat z vedení ISBHF rodinu, pracovat profesionálně; zadruhé jsem chtěl, abychom zjistili, co musíme udělat pro to, aby nás uznala Olympijská asociace; a zatřetí jsem chtěl, abychom zajistili, že se USA stane jednotnou organizací pod ISBHF. Můžu vám říct, že jsem pracoval velmi tvrdě na tom, abych sjednotil hokejbal v USA. Myslím, že tam byly nějaké tlaky od jiných zemí, které to nedokázaly pochopit, ale dneska můžete vidět výsledky, hokejbal v USA jde nahoru. Myslím si, že to byla věc, kterou jsem nejvíc vzal pod svoje křídla jako prezident, vlastně jsem byl velmi agresivní. A já nejsem agresivní, pokud netrénuji nebo nehraju. Byl jsem agresivní, protože jsem věděl, co je správné, a věděl jsem, že naše rodina národů z toho bude profitovat. Důkaz máme na stole teď a myslím si, že to je to nejlepší, co jsem pro ISBHF udělal.

Spoustukrát jsem také jel do Lausanne, abych mluvil s lidmi z olympijského hnutí, mysleli si, že náš sport je skvělý. Ale musíme vybudovat struktury, mít demokratickou organizaci, zauditované finance, volby… Sport jako florbal dostal hodně peněz, aby mohl vybudovat tyhle organizace, protože si může stahovat peníze ze své centrály ve Švédsku, aby mohly být ostatní národní federace vybudované rychle. Díky tomu byl uznaný, protože měl přes 40 zemí. V hokejbale, kromě Česka, Slovenska a Švýcarska, není žádná národní organizace, která by měla takovou finanční podporu. Tenhle sport si na sebe vydělává sám a funguje z lásky. Ale abychom se dostali tam, kam se potřebujeme dostat, musíme mít struktury a myslím si, že tahle vědomost byla předána novému vedení. Myslím si, že je výzva, jak prezentujeme mezinárodní název našeho sportu, abychom byli jedineční v diaspoře olympijské rodiny. Nevím jak, ale je to určitě něco, o čem musíme přemýšlet, protože jestliže je naším cílem být uznání Mezinárodním olympijským výborem, musíme mít jméno a musíme mít zázemí, abychom získali přijetí. A pokud bychom byli přijati, přišla by finanční podpora pro všechny naše národní organizace.

Myslím si, že to je důležité pro budoucnost sportu, protože pak můžou národní organizace budovat trenérské programy. Když se podívám na Česko, to je svou strukturou takové Lamborghini. Ale mají finanční podporu, můžou to dělat, protože tam jsou lidi, kteří tam jsou. Ostatní organizace to dělají skrze lidi, kteří to dělají rádi, ale nemají ty peníze. A pokud se tam dokážeme dostat, pak si myslím, že tenhle sport může jít do další fáze. Takže když se podívám na ty tři věci - USA bylo vyřešeno; udělat z ISBHF rodinu bylo vyřešeno; vědomosti, které jsem získal, když jsem jezdil za Mezinárodním oLympijským výborem, byly předány dál. Víme, co musíme udělat, teď je na novém vedení a lídrech federací, abychom zjistili, jestli se tam můžeme dostat. To jsou hlavní body, které jsem řešil během mého prezidentování.

Po roce 2022 jste na chvíli opustil hokejbal. Proč?
Chtěl jsem na chvíli udělat krok zpátky. A pak v březnu tohoto roku jsem mluvil s Velkou Británií a řekli mi: “Georgi, měl bys přijet sem na turnaj Fantastic Fours.” Tak jsem tam jel a koukal jsem a říkal si bože, ty lidi tady, ti tuhle hru milují. Mluvil jsem s jejich vedením a řekl jsem jim: “Víte co, co kdybych jsem přijel a trénoval tu?” A oni řekli, že by to byl skvělý nápad. Tady to znovu máme s tímhle sportem, skončíte s jednou prací a najdete jinou cestu, jak pomoct tomu sportu. Vždycky jsem věřil, že když jste ve sportu, musíte ho nechat v lepší pozici. Spousta lidí nemusí chápat, proč by pětinásobný mistr světa chtěl trénovat Velkou Británii, ale kdybyste viděli jak moc to tihle lidi, ti kluci a holky, milují… Můj cíl je vybudovat základ pro budoucnost Velké Británie. Myslím si, že je pro ISBHF důležité, aby se Velká Británie stala hokejbalovou mocností. Myslím si, že to bude moje poslední práce, je mi 62. Je to můj dar Velké Británií, že tam jedu. A uděláme to nejlepší, co zvládneme, budeme pořádat kempy, budu je učit, budu je mentorovat, budeme učit hráče…

Myslím si, že kdybyste mluvili s některým z mých hráčů, řekl by, že jsem velmi jednoduchý chlap. Nepoužívám moc systémů, ale jsem to, čemu se říká “inside-out” trenér – nečekám od hráčů, že budou hrát dobře kvůli mně, chci, aby hráli kvůli sobě, abych je mohl poznat. Zjistím, co je dělá šťastnými, samozřejmě je budu tlačit, a oni budou vědět, že jsou součást týmu. A pak to týmu vrátí zpátky skrze mě. Bude to velká výzva, ale myslím si, že to bude zábava. A myslím si, že přichází přesně v tu správnou chvíli pro mě, se všemi těmi vědomostmi, co mám. Viděl jsem více zápasů a odehrál více zápasů než kdokoliv na světě, znám ten sport, je v mé DNA. Teď to předám a neočekávám za to nic zpátky, protože tenhle sport miluji, je to nádherný sport.

Mluvil jsem se spoustou lidí od hokeje a někdy mě frustruje, že nevidí, jak moc jim tenhle sport může pomoct. Trénoval jsem Alexe Burrowse. Kdyby Alex Burrows nehrál hokejbal, neměl by kariéru v NHL. Andrew Shaw, vyhrál Stanley Cup, hrál hokejbal. Ta atletičnost, to běhání… Pokud v hokejbale uděláte špatný krok, jste mimo pozici. Takže když jste hokejista, dostanete se do kondice a naučíte se to, čemu já říkám “bezchybné hokejové pozicování”, budete přesně vědět, kam na ledě jít. Trénuji AAA hokej, Mike Cammaleri byl jeden z mých hráčů, vidím tam spojitost. Ale spousta hokejových pohlavárů to nechápe. Já osobně, když jsem jezdil na setkání kanadské hokejové federace nebo jsem mluvil s IIHF, jsem říkal: “Hokejbal je pro vás základní vitamín.”

Většina dětí si dneska nemůže dovolit hokej. V hokejbale potřebujete jen hokejku a míče. Florbal je skvělý, nemám žádný problém s florbalem, ale je to jiný sport. Když máte přes metr osmdesát, pořád můžete používat jen metr dvacet dlouhou hokejku. V hokejbale můžete používat klasickou hokejku. Je tu tvrdý míček, střílíte na skutečného gólmana, musíte pořádně běhat. Pro mě je to ten nejbližší sport k hokeji. Inline hokej, tam jezdíte dokola. V hokejbale musíte být přesní a to si pak můžete přenést do hokeje. Ale tam ještě nejsme, hokej se tam nechce dostat. A ke své škodě, protože v Kanadě klesá počet hokejistů. Proč? Protože si rodiny nemůžou dovolit ty vysoké náklady. Myslím si, že to ti lidé musí pochopit a poslat děti hrát hokejbal.

Podívejte se na mě, narodil jsem se v Torontu, malý řecký kluk. Moji rodiče nevěděli, co to je hokej, ale protože jsem měl hokejku, podívejte se, kde jsem v životě skončil. A to musíme dělat s dětmi po celém světě. Teď tu máme Maďarsko, Zoltán Kovács je významný muž v IIHF, a oni mě požádali, abych jim vedl trénink. To jsou velmi důležitá partnerství, která musíme budovat. A když se k tomu vrátím, myslím si, že hokejbal je základní vitamín pro hokej. Doufám, že to lidé pochopí.

Čeho byste rád dosáhl s Velkou Británií?
Nepotřebuji vyhrávat, ale potřebuji budovat základ pro budoucnost. Potřebuji budovat jednoduché platformy k úspěchu, aby ten program prostřednictvím trenérů, které budu mentorovat, našel svá vítězství. Pro mě bude vítězství, když uvidím dvacet britských hráčů, kteří jsou v kondici a připraveni hrát na maximální úrovni svých dovedností. Pokud budou hrát na maximální úrovni svých dovedností, to pro mě bude výhra. V hokejbale jsem toho vyhrál tolik, už to nepotřebuji. Jediné, co potřebuji, je dělat něco dobrého pro tenhle sport a to je můj cíl. Mám štěstí, že moje práce mi to umožňuje, že mě podporují. Mám velmi vážnou práci, pracuji v bezpečnostních složkách pro Ontario Securities Commission, sledujeme akciové trhy. Jsem ve speciálním týmu bojujícím proti podvodům, jsem tam vyšetřovatel, je to velmi náročná práce. To je moje poselství dětem, které koukají na hokejbal všechno, co jsem se naučil hraním tohohle sportu, mě dostalo do týmu 25 vysoce talentovaných lidí, právníků, forenzních účetních, bývalých policistů, právnických poradců… Všichni jsme tým a myslím si, že jsem do téhle skupiny vnesl hokejbalovou mantru a že jsme velmi úspěšní. Myslím si, že tam budu tak dlouho, dokud tahle skupina bude pohromadě, chtěl bych tam být další tři, čtyři roky, další tři, čtyři roky s týmem Velké Británie, a pak asi tak nějak odejdu v dál.